Sejdu několik schodů a pozdravím chlapíka s brýlemi o stech dioptriích. Sedí v šatně, prodává knihy o filmu a poslouchá rádio. Pokračuji směrem k promítacímu sálu a už na dálku vidím další starší dámu, jak se na mě usmívá. Utrhne můj lístek a pustí mě dál. Ve dveřích na záchod mě upozorní, abych nepromeškal krátký předfilm. Domácí atmosféra panuje i na záchodech. Ó jaká pohoda dřímá i v místě nejvyšší úlevy.
V sále jsou nejměkčí sedačky připomínající domácí křeslo, otcův pohodlný gauč, nebo rovnou matčin klín, na kterém mě chovala v chlapeckých letech. Místnost je prosycena slavnostní atmosférou rovnající se snad jen podvečeru Štědrého dne. Srdce se tetelí když nechám své oči klouzat po křivkách starých sedaček, štucích na zdech a zlatých mřížích balkónků. Jak chlácholena je má citlivá duše, když v sále nevidím nikoho jak chroustá popcorn a srká vlastní sliny ze dna kelímku, maje nohy zabořeny hluboko do chlupů koberce s planetárním vzorem. V sále totiž nevidím vůbec nikoho, jen nenápadného chlapíka upravujícího si židli u klavíru do potřebné výšky. Ach, koncert jen pro mne? Děkuji. Gong, pomalé setmění, opona se roztahuje a je to tu. Cvak, cvak, cvak…, mechanický konipásek za hlavou začíná kouzlit hru světla a stínů. Začíná klavírní mistr a už je tu Frigo s penězi přilepenými lepidlem k rukám. Počasí je zde stálé: teplý vzduch, vůně tisíců příběhů, zvuk klavíru doprovázený vzdáleným bušením – doufám že bubnů – z vedlejšího gaybaru. Cítím se, jako v rodném městě, v rodném domě, v rodném křesle. Jak krásný může být sen, rodící se z krásného filmu. Extatické chvilky vzrušení jsou střídány pocity klidu, bezpečí. Toto je má rodná postel, toto je mé rodné kino. Ach bohové, nenechte skončit pocit nirvany, který ve mně budí posvátné území ohraničené zeleným potemnělým světlem u země. Bájná hranice odděluje svět tam dole, křiklavě barevný, terorizující oční čípky, a tento v oblacích, kde jejich sestry, tyčinky, tančí zabaleny do šatů v odstínech šedi. Pluji na stříbrné hladině oceánu andělské hudby, do které se nikde nezařezává parník slov a vět, které nás tam dole tolik ničí. Ani přetržený film nemůže ohrozit harmonii těla a duše a křesla. Jen signalizuje, že moje pouť není věčná, nýbrž že se blíží konec. Několik roztřesených písmenek v nápise „KONEC“ mě navrací z transcendentálního výletu. Pomalu se vracející vědomí, čerpám ještě trochu tepla na cestu. Mírně omámeného mě postarší uvaděčka ukazuje cestu ven a srdečně se loučí – takto si představuji návrat z opiového doupěte. Chci načerpat několik chvil blažené radosti a na odchodu se ještě rozhlédnu. Brýlatý mužík luští křížovku, paní z pokladny už je asi doma, uvaděčka zamyká sál. Nechce se mi opustit tuto zemi zaslíbenou, ve které se cítím chráněn jako dítě v lůně matky.
Konečně mi vše dochází a nalézám odpověď na otázku, kterou si kladu posledních několik týdnů. Ne, neztrácím čas v kinosálech. Atmosféru jakou cítím zde, by mohli předepisovat lékaři jako sedativum stejně tak, jako povzbuzující prostředek. Jako balzám z dávných let mi připadá tato archa s vlajkou Ponrepo. Zdraví tě jeden ze zachráněných „Ahoj a pluj dál?“