I když slova asi nikdy nedokáží vyjádřit tanec tak, jako když ho člověk vidí na vlastní oči, přesto se po hlavě vrhám do této jámy lvové. Chci vás totiž seznámit se ženou, která výrazně ovlivnila historii moderního tance, jejížchoreografie ohromila diváky i odborníky po celém světě a která se k nám nyní dostává na plátech kin.
Pina Bausch se narodila v malém německém městečku jménem Solingen roku 1940. Kdyžjí bylo 14 let, rozhodla se, že do svého života vnese trochu živelného pohybu. Začala tedy studovat tanec a protože se rozhodla správně, získala na škole zvláštní ocenění a díky stipendiu odjela do New Yorku studovat na The Juillard School, kde se setkala s mnoha velkými jmény tanečního světa. Potom se dokonce stala členkou Metropolitan Opera’s ballet company. Jak říkala sama Pina Bausch, tyto dva roky strávené v New Yorku pro ni byly nejvlivnějším obdobím a i o hodně později na ně vzpomínala s pocitem stesku po domově.
V roce 1962 se vrátila zpět do Německa. Její kariéra špičkové choreografky však začala až o šest let později dílem Fragmente, za svůj druhý kousek Im Wind der Zeit již získala ocenění v Kolíně nad Rýnem. Pro Pinu byl tanec vším. Nebála se ho, nebála se ukázat divákům jak prostá může scéna být a jak silný zážitek si z představení mohou přesto odnášet.
V roce 1973 jí nabídli místo umělecké ředitelky v operním a baletím domě v Essenu, ale souhlasila jedině pod podmínkou, že si s sebou bude moci přivést některé své tanečníky. Soubor tak podrobila radikálním personálním změnám. Díky své nové pozici mohla najednou ovlivňovat moderní tanec v poválečném Německu. A tuto úlohu plnila nadmíru dobře. Tradicionalisty nejdříve šokovala neotřelými tanečními interpretacemi známých oper, pohybová čísla doplňovala zpěvem, hraním na hudební nástroje nebo dialogy. Její tanečníci nekonverzovali jen mezi sebou, ale obraceli se se svými otázkami i na publikum. Sama byla brilantní baletkou, ale jako autorku ji nezajímali technické nedostatky. Při Stravinského Svěcení jara neváhala a živočišnou energii, kterou je dílo nabité, podtrhla scénou pokrytou vrstvou vlhké čerstvé hlíny, jíž se tanečníci pomazávali. Oprášila „výrazové tance“, které si získali na popularitě již ve 20. letech. Její práce byla ve své době skutečně poměrně revoluční. Připravovala-li nové představení, vždy své tanečníky nejdříve konfrontovala se zvláštními otázkami nebo úkoly, například aby pohnuli svou nejoblíbenější částí těla.
Pina byla nesmírně charismatická a měla své uhrančivé kouzlo. Jejím symbolem byla cigareta a bledá úzká tvář s hlubokýma laskavýma očima. Ale její pohyby? Když divák sleduje tanec, například balet, většinou v něm nalézá pohyby prudké a ostré a pohyby plynulé a hladké. V Pinině podání byly i ty nejprudší obraty a skoky harmonické a působily dojmem, že se tanečník vlní. A tak jak to uměla ona, tak to zřejmě učila i ostatní. Protože její představení nejsou krásná jen choreografií, ale i těmi pohyby, díky kterým všechno splývá v jeden celek. Když divák sleduje tanec, může ho mrazit v zádech, může ho ohromit. Když sleduje tanec Piny Bausch, je ohromen nejen tancem ale ještě něčím, čeho si snad na první pohled nevšimne. Je to právě ta dokonalá plynulost pohybů.
Pina Bausch ze souboru Tanztheater Wuppertal (jak se její původní soubor přejmenoval) brzy udělala jednu z nejprogresivnějších scén moderního tance a divadla. Navíc jím dala Německu i nové „taneční divadlo“, které do té doby nebylo zcela běžné.
Jedna z jejích nejslavnějších choreografií je Café Müller, která vychází z autorčiných vzpomínek na dětství v Solingenu. Její rodiče tam tehdy vlastnili malý penzion s restaurací. V této hře vystupovala dlouhá léta sama Pina Bausch v roli přízračné vyzáblé ženy v bílé noční košili se zavřenýma očima. Svou roli si zahrála i na začátku filmu Pedra Almodóvara Mluv s ní, což lze chápat jako poctu této výjimečné taneční umělkyni.
V závěrečné fázi tvorby Piny Bausch došlo k výraznému posunu v pojetí jejích choreografií. Nikoli pokud jde o její poetiku, o strukturu děl, ta zůstala v zásadě stejná, ale v charakteru tance. Všimněme si toho například v díle Úplněk z roku 2006. Krom obrovs u ducha i pohyb, kterým se Wuppertalské Tanztheatr profiluje po celou dobu od svého vzniku. Udělal tak pro Pinu skutečně všechno co mohl a ona si to skutečně zaslouží. kého útesu uprostřed scény a vodní spouště okolo je tu více tance, více tanečního.
Wim Wenders, světový režisér pocházející z Německa, slíbil kdysi Pině Bausch, že o ní, její práci a jejím souboru natočí dokument. V červnu roku 2009 Pině Bausch lékaři diagnostikovali rakovinu a o několik dní později umřela. Wenders ale splnil svůj slib. Rozhodl se zvěčnit Pininu práci ve filmu, aby na ni svět nezapomněla. Hledal způsob, jak tanec zachytit tak, aby z něj diváci měli co nejsilnější zážitek. Pomocí nových technologií natočil první evropský 3D hraný dokument, který se do menších českých kin dostal již během září v rámci Festivalu tanečních filmů a doufejme, že se na naše plátna ještě vrátí.