Amelia Earhart se narodila v roce 1897 v kansaském Atchisonu, v domě svých prarodičů. Její matka si vzala muže, který sice hodně sliboval, ale nebyl schopen zlomit svou lásku k alkoholu, který stále narušoval jeho kariéru a znemožňoval mu jeho plán dát rodině pevný finanční základ. Když byla situace obzvláště špatná, matka dávala děti ke svým rodičům. Díky tomu, že se její otec dlouho snažil získat nějakou výdělečnou činnost, Amelia se s rodinou často stěhovala a prošla si tak mnoha školami. Brzy se projevilo její nadání pro sport a vědu (excelovala například v chemii). Vzhledem k tomu, že Amelia vyrůstala v takové rodině, brzy pochopila, že se musí rychle osamostatnit, umět se o sebe postarat.
V jednadvaceti letech, když Amelia dostudovala, zavedl ji její osud do Toronta, kde viděla zraněné vojáky vracející se z I. světové války. Aby jim mohla být nápomocna dobrovolně si udělala kurz první pomoci u Červeného kříže a potom nastoupila jako zdravotní sestra do vojenské nemocnice v Torontu. Zvláštní obdiv chovala k letcům, kterých bylo v nemocnici také dost. Začala chodit na lekce létání. Musela hodně pracovat, aby kurzy zaplatila, ale byla si jistá tím, co dělá. V roce 1922 si s finanční pomocí své sestry a matky koupila své první malé letadélko – malý světle žlutý dvouplošník.
Létala tak vysoko, že překonala ženský výškový rekord, když vzlétla do výšky 14 000 stop. O rok později, v roce 1923, se stala 16. ženou, která obdržela pilotní průkaz.
Ameliina matka, která od manžela odešla a žila ze svých úspor se ocitla na mizině. Došly jí peníze. Takže Amelia okamžitě prodala své letadlo a společně s matkou a sestrou cestovali po zemi. Nakonec začala pracovat v Bostonu jako sociální pracovník a postupně se začala vracet k letectví. Stala se členkou Aeronautical Society’s Boston chapter, letectví podporovala i psaním článků do novin a začala z ní být místní celebrita.
Poté co Charles Lindbergh přeletěl z New Yorku do Paříže (květen 1927), objevily se nápady, aby letěla přes Atlantik také žena. Když Amelii zavolal kapitán Hilton H. Railey s návrhem, zda by to nechtěla být právě ona, kdo poletí, okamžitě řekla ano. Odcestovala do New Yorku na pohovor, aby se tam setkala s koordinátory projektu, včetně vydavatel George P. Putnama. Brzy byla vybrána jako první žena na zaoceánský let, jako pasažér. 17. června 1928 vzlétla Amelia Earhart jako pasažér v letadle s názvem Přátelství z Trespassey Harbor v New Foundlandu. Doprovázel ji pilot Wilmer Stulte a mechanik Luis E. Gordon. Přibližně o 20 hodin a 40 minut později přistáli všichni tři v Burry Point, ve Walesu. Amelia k tomu později řekla, že byla spíš jen jako pytel brambor, který převáželi. A dodala: „Možná, že to někdy zkusím sama“. Když se tým vrátil do New Yorku, přivítaly je oslavy a gratulace. Tehdejší president Calvin Coolidge je přivítal i ve svém Bílem domě. George Putnam, vydavatel a spoluorganizátor projektu již vydal několik publikací o Charlesu Lindberghovi a teď viděl v Amelii velkou hvězdu. Tak začal jejich profesní i osobní vztah. Putnam ji začal podporovat pomocí knih, pořádal přednáškové turné a Amelia se plně zapojila do propagace. Zvláště se začala zaobírat ženskou módou. Celé roky si šila šaty sama, teď měla možnost ovlivnit módní svět a ukázat mu praktický, ale přesto elegantní a ženský styl.
Amelia se však nespokojila pouze se statusem osobnosti. Chtěla být respektovanou pilotkou. Vydala se na úspěšný sólový let napříč Severní Amerikou a sama tak uspokojovala svá dětská přání vidět všechna krásná místa na zemi. V rámci podporování žen v letectví uspořádala roku 1929 první závod malých letadel Santa Monica-to-Cleveland pro ženy a sama se umístila na třetím místě. V roce 1931 udělala světový výškový rekord 18 415 stop a během této doby rozjížděla i organizaci Ninety-nine (podle počátečního počtu přihlášených zájemkyň), která sdružovala pilotky a podporovala je v jejich letecké činnosti.
Kolem Amelie, která byla jedním z hlavních témat tehdejších médií se točily i různé pověsti. Mluvilo se o tom, že to byla ona, kdo rozvrátil první manželství George Putnama, ale nebyla to pravda. Dokonce když Putnam požádal Amelii o ruku, odmítla. Nechtěla se vdávat, nechtěla být doma a vychovávat děti. Nechtěla žít stejný život jako miliony amerických žen. On to věděl, ale nevzdával se. Konečně 7. února 1931 se vzali. Amelia mu však dala na vědomí, že se nebude řídit žádným středověkým kodexem poslušné a věrné ženy.
Veřejnosti se představila jako laskavá, i kdy poněkud plachá žena, která projevovala pozoruhodný talent a odvahu. Byla inteligentní a kompetentní pilot, který nikdy nepanikařil, ale nebyla skvělý pilot. Její schopnosti držet krok s letectvím během prvního desetiletí jí pomohli vzhůru, ale, jak technologie pokročila až k rádiím a navigačnímu zařízení, Amelia pokračovala v letu instinktem. I když o svých chybách věděla a snažila se je odstranit, nebylo to lehké. Zároveň totiž věřila, že svým vlivem dokáže pomoci ženské emancipaci a věnovala tomu hodně času a energie.
S Putnamem dali dohromady plány a Amelia oznámila, že k 5. výročí Lindberghova letu přes Atlantik do Paříže se pokusí jeho cestu sama zopakovat. Jako žena a jako pilotka. Ráno 20. května 1932 skutečně vzlétla. Téměř okamžitě narazila na problém, protože se setkala s hustými mraky a ledem na křídlech a čelním skle. Asi po 12 hodin takového zhoršeného stavu začalo mít letadlo mechanické potíže. Věděla, že do Paříže, jako Lindbergh, nedoletí a tak si hledala nové místo k přistání. Našla pastviny na okraji malé vesnice Culmore v Severním Irsku, kde úspěšně přistála. Za svůj výkon sklidila velkou slávu získala mnoho ocenění.
V několika následujících letech létala napříč Amerikou, překonávala různé vzdálenosti a rekordy, ale v hlavě se jí zrodil plán, jak se definitivně odlišit od všech ostatních, jak trhnout všechny rekordy. Předcházely tomu četné akce a zařizování se sponzory, aby měla Amelia dostatek peněz na nové letadlo. Naštěstí pro ni byl George Putnam velmi nápaditý a schopný a v kombinaci s Ameliinou spoluprácí s ministerstvem letectví se finance brzy sešly a nová Lockheed Electra L-10E byla připravena. Amelia Earhart chtěla obletět svět podél rovníku. První pokus nedopadl dobře. 17. března 1937 se Amelia, jako pilotka, spolu s posádkou rozloučila a vydala se na cestu. Když však odlétali z Havaje nastala někde chyba, letadlu upadla část podvozku, udělalo smyk na vlastní dráze a Amelia ztratila kontrolu nad letadlem. Stihla jenom odpojit motory, čímž přišlo letadlo o „poháněcí“ energii. Zachránila tím život sobě i spolupasažérům. Dodnes nevíme jistě čím byla tato nehoda způsobena, někdo mluví o vadném podvozku a o prasknutí pneumatiky, někdo tvrdí, že chyba byla na straně pilota. Nicméně Electra byla značně poškozená a musela se vrátit zpět do Kalifornie. Mezitím co podstupovala rozsáhlé změny, Amelia s Putnamem sháněli nové finanční prostředky. Když bylo vše opět připraveno k druhému pokusu, Amelia byla vyčerpaná stresem a nervováním z prodlení.
Letadlo znovu vystartovalo a letělo z Oaklandu do Miami. Odtamtud Amelia Earhart a Fred Noonan (navigátor) 1. června opět vzlétli s velkou slávou a publicitou. Letadlo letělo nad Střední a Jižní Amerikou, obrátilo se na východ směrem k Africe. Odtud přeletělo přes Indický oceán a nakonec přistálo v Lae na Nové Guineji, 29. června 1937. Za Amelií a Noonanem bylo si 22 000 mil cesty. Zbývajících 7.000 mil bylo naplánováno přes Pacifik.
Amelii v Guineji chytla úplavice, takže než se zotavila, letadlo se připravilo k poslednímu úseku cesty. Byla naložena extra velká dávka paliva a byly schovány padáky, které by jim nad oceánem stejně nebyly nic platné.
V plánu byla už jen zastávka na Howland Island, asi 2 556 mil daleko, mezi Austrálií a Havají. Ten byl jedinou možností jak po cestě doplnit palivo, které na ostrov vystačí jen tak tak. Problém byl v tom, že ostrůvek byl tak malinký a nízký, že by ho pravděpodobně každý přehlédl. Bylo na Noonanovi, aby ukázal své navigátorské schopnosti a dovedl Amelii i s letadlem na tento malý kousek pevniny. Měli několik možností jak ostrov pomocí navigace najít. Buď díky umístění hvězd, nebo, v případě zatažené oblohy, měli rádiové spojení s americkou pobřežní strážní lodí Itasca, která kotvila při břehu Howland Island.
Cesta nad Pacifikem klidně plynula, dokud se nedostali do míst, kde se měl Howland Island nacházet. V tu chvíli jim také podle plánu začalo docházet palivo. Ani Amelia ani Noonan ostrov neviděli. Itasce se podařilo spojit se s Amelií skrze rádio, ale vysílání bylo vždy příliš krátké a oni je nemohli zaměřit. Navíc komunikace fungovala pouze jednostranně a Amelia tedy neslyšela odpovědi a povely, které jí ze stanice vysílali. Itasca vypustila sloup černého dýmu jako znamení. Měl být vidět nejméně na 20 mil, ale posádka Electry ho neviděla. Místo toho ztratili signál a tak už ani na stanici nevěděli nic. Po chvíli ho zase chytli a Amelia jim opět hlásila svou pozici a žádala je o navigaci. Musela být někde poblíže ostrova. Odpověď k ní opět nedošla a ona se znovu ztratila z dosahu signálu. Tentokrát navždy. 2. července 1937 zmizela Amelia Earhart a Fred Noonan i s letadlem někde nad Pacifikem.
O 14 dní později je americká vláda prohlásila za mrtvé. Je několik teorií jak skončil život této revoluční ženy. Možná skončila ve vlnách, někdo dokonce říká, že se vrátila do Japonska a tam v utajení dožila. Nálezy z roku 2010 světu představily další teorii – že se jim povedlo přistát na malinkatém ostrůvku, kde oba, Amelia i Fred Noonan, žili ještě několik týdnů, než zamřeli na dehydrataci, protože na ostrově není pitná voda. Kdo ví, jak to s nimi dopadlo. Možná je přeci jen nejlepším závěrem, že se ztratili v modři Pacifiku.